Proč už nikdy nebudu číst cokoliv od Stephena Kinga?

 Ahoj čtenáři!

    Určitě už ti někdo tvrdil, že ti doporučí knihu, která se ti bude strašně líbit a je psaná, jak na míru pro tebe. Mnohdy jsou to oblíbené knihy našich přátel nebo rodinných příslušníků, či učitelky nebo spolupracovnice, které jsou nám doslova strkány pod nos. Samozřejmě že když se nám onen titul ve výsledku třeba nelíbí, nebo k němu máme nějaké lehké výtky, tak nás milovník knihy podrobí několikahodinovému výslechu, jak to že se ti to nelíbí, když je to tak geniální a nadčasový a nejlepší na světě. 

    Už je to pár let dozadu, co se podobný scénář odehrál u nás doma. Mamka si začala všímat, že hodně čtu fantasy a tak se mi snažila, jako ta sečtělejší osoba s větším přehledem v literatuře, doporučit svého milovaného autora, od kterého by zrovna ona četla i nákupní seznam. A ano, šlo o mnohými opěvovaného mistra hororů Stephena Kinga. Jelikož jsem jí chtěla udělat radost, tak jsem souhlasila, že si od ní půjčím Carrie. V té době jsem už totiž viděla filmové zpracování (to staré, které je mnohem lepší než to z nedávna), které mě sice moc nenadchlo, ale kdo by nechtěl číst cokoliv, kde se vyskytuje telekineze, obzvlášť když jste fanoušek magie že. Tak jsem si s knihou lehla na zahradu a za jedno odpoledne (nebo dvě, to už nevím) jsem jí přelouskala a bylo to takové průměrné. V tu dobu jsem neměla zrovna motivaci číst další knihy od tohoto autora a tak jsem knihu vrátila mamce s komentářem typu „Nevím, co na tom mami vidíš,“ a vrátila se zpět ke své young adult fantasy a povinné četbě. Upřímné dospívající dítě jsem tehdy byla :-D

    O pár let později, když jsem čerstvě nastoupila na střední školu, rozhodla jsem se, že bych si mohla přečíst ten Řbitov zvířátek, který mi máma dala na poličku a o kterém básní celý internet. No. Nedostala jsem se dál než za stránku 50. Přišlo mi, že se strašně dlouho nic neděje, že text nedává žádný valný smysl a že se postavy chovají ale úplně iracionálně. Řekni, kdo normální zakope svoji kočku na místě, před kterým ho doslova v předchozím odstavci někdo varoval? Každopádně knihu jsem odložila zpět na poličku s tím, že ji nejspíš mamce brzy vrátím. 

    Den se se dnem sešel a já se chystala se školou na poznávací zájezd do Anglie. Najednou mělo přijít rozhodování, co si sebou sakra vezmu za knihu? Věděla jsem, že se ke čtení dostanu maximálně v autobuse a na trajektu a tak jsem si říkala, že nebudu tahat žádnou cihlu. V té době měla vycházet filmová adaptace Řbitova zvířátek. Tak koukám do té knihovny a najednou mi padne zrak na onu knihu, kterou jsem odložila a ani nevrátila majitelce. Tehdy jsem pokrčila rameny a řekla si, že dám Kingovi ještě šanci a knihu sbalila s sebou. A řeknu ti, v životě jsem ještě nikdy v takové míře u knihy netrpěla. Kdyby byla moje, tak se přiznám, že bych jí radši někde zapomněla, nebo hodila do moře. Jen abych jí nemusela číst. On i ten anglicko-český slovník, co jsem s sebou měla, byl zajímavější. Přes všechny útrapy, úpění a nadávání jsem se dohrabala nakonec a na konci výletu vrátila knihu mamce s úplně stejnou větou jako Carrie, ale ještě jsem k tomu přihodila „To bylo děsný!“.  

 

   No a pak přišla karanténa a já v průběhu několika málo týdnu, co jsem byla doma zavřená na online výuce jsem přečetla prakticky všechno, co jsem měla v knihovně. Protože jsem úplně nemohla si jen tak koupit nové knihy, tak jsem zamířila do mamčiny knihovny  a po pár minutách přemýšlení jí společně s Pánem prstenů, ukradla i Žhářku a Svědectví. Pána prstenů jsem jí v následujících dnech hned vrátila, ale Žhářka a Svědectví se se mnou táhlo ještě několik měsíců. Obě knihy jsem otevřela, dostala se ke straně 100, zavřela, položila na poličku a už se k nim nevrátila. Byla to totiž strašná nuda. U Žhářky mi přišlo, že je to prakticky stejný příběh jak Carrie, jen hlavní postava ovládá pyrokinezi. Kniha mi přišla nudná, nezáživná, utahaná a na to, že jsem se dostala prakticky do poloviny knihy, tak jsem se v příběhu nehnula z místa. V tu chvíli jsem byla docela dost naštvaná, protože podle mého názoru, ten příběh měl tolik potenciálu, který nevyužil. 

    U Svědectví to bylo ještě horší. U tak tlusté cihly úplně nepředpokládáte, že půjde už od začátku o přímočarý příběh, ale že to bude něco komplexního, co vás vtáhne do děje a už vás nepustí do reality. A to se tu bohužel nestalo. Celý ten příběh o prapodivné chřipce, neměl žádnou gradaci. Pořád si tak vesele jel v jedné rovině a to že se na pozadí odehrává nějaká pandemie nebral v potaz. Možná je kniha od cca tak půlky lepší, ale pro mě nebyla na začátku až tak dobrá, abych se dostala alespoň do té půlky. Fakt jsem nechtěla trávit hodiny u něčeho, co mě nebude bavit. A tak obě knihy letěly zpět do maminčiny knihovny.

    Když se na to zpětně koukám, rozhodně nelituji, jak jsem se tehdy zachovala. Ne každému se všechno musí líbit a já si alespoň ujasnila, že se Stephenem Kingem rozhodně kamarádka nebudu. Vadí mi jeho styl psaní a vyprávění příběhu, který je mnohdy skoro totožný, jako něco, co už kdysi dávno jednou napsal. Postavy v jeho knihách jsou prvoplánovité, bez charakteru a ploché. Nemají vůbec žádnou hloubku. Navíc se mi nechce načítat ty tuny stran, co už ze sebe za ty léta vyplodil (tenhle člověk vydává ročně dvě knihy, tak se ani nedivím, že možná tak trochu vykrádá sám sebe). 

    A co ti tím vších chci dnes vzkázat? Nezáleží na tom, co se komu líbí a nelíbí. Každý máme svůj vlastní jedinečný vkus  a že ti ho někdo neschvaluje, není tvoje vina. Každý týden vychází spousta nových a úžasných knih a tak se nemusíme spoléhat pouze na léta osvědčené bestselerové autory, u kterých někdo kdysi dávno prohlásil, jo ty budeš naše hvězda a budeš ze sebe sypat jednu knihu za druhou. Opravdu važme si každý svého času a věnujme ho tomu, co nás baví a naplňuje. Takže promiň mami, že to znovu vytahuji, ale Stephena Kinga doopravdy už do ruky nikdy nevezmu (ale k narozeninám ti ho ráda pořídím ❤).