Dámská jízda v Budapešti

     

       Ahojky čtenáři!

    Dnes se hlásím s dalším cestovatelským zážitkem, tentokrát z Maďarska. Já a tři kamarádky z vysoké školy jsme se rozhodly, dříve než se pořádně rozjede semestr, strávit víkend v Budapešti. Začátek cesty sice provázela lehká panika skrze ubytovaní, ale nakonec vše dobře dopadlo a krátce po poledni jsme v pátek sedly na vlak směr Budapest-Nyugati. Celkem překvapivě jsme dojely bez zpoždění a tak jsme se pomalu vydaly uličkami města k ubytování.

    Musím se ale přiznat, že město na nás hned ze začátku neudělalo dobrý dojem, jelikož se všude na ulicích válelo dost odpadků, jako by se v každém domě něco rekonstruovalo. Později nám ale bylo vysvětleno, že se jedná o pravidelný svoz odpadů, který má vždy jedna čtvrť. A my zrovna vychytaly den, kdy svoz probíhal u vlakového nádraží.

    Ubytovaly jsme se, odpočaly si a v podvečer vyrazily do víru velkoměsta obdivovat památky. A musím říct, že bez navigace bychom byly opravdu více než ztracené. Těch ulic, odboček a hlavně vyznat se v systému podchodů pro nás nebylo zrovna jednoduché. Ale nakonec jsme si docela rychle zvykly. Je třeba zmínit, že Budapešť byly historicky tři menší města, která se roku 1873 spojila v jedno velké. My se večer pohybovaly především po Pešti a od břehu Dunaje jsme obdivovaly Budínský hrad, nebo budovu parlamentu, Baziliku svatého Štěpána nebo osvětlený řetězový most Széchenyi lánchíd.

    Druhý den jsme si trochu přivstaly, koupily lístky na metro a vyrazily do městské části Budín, kde jsme prakticky strávily celou sobotu. Naše kroky nejdříve vedly kolem kostelu Szilágyi Dezsö, kde proběhla i úsměvná poznámka o všudypřítomných

jírovcích maďalech. Všechny jsme se totiž shodly, že tolik kaštanů na jednom místě, jsme ještě neviděly. A to jsme nevěděly, že je až do odjezdu budeme prakticky potkávat na každém kroku. 

    Dostat se do komplexu budov Budínského hradu byl trochu oříšek, ale nakonec jsme se dostaly až nahoru, odkud je krásný výhled na budovy u Dunaje. Než jsme se procpaly tou záplavou lidí, kteří se na místě shromažďovali, stihly jsme už jen shlédnout krátkou výměnu stráží, dojít k Matyášovu chrámu a sloupu Nejsvětější Trojice, než jsme začaly hledat, kde se najíme.

    Nakonec jsme se usadily v jedné restauraci pod Budínským hradem, kde jsme ochutnaly tradiční maďarský guláš. Tedy alespoň jsme si to myslely, než si kamarádka dala druhý den to stejné v jiné restauraci a byl lepší a o dost pálivější. Nejspíš jsme zrovna neměly moc šťastnou ruku, ale špatný rozhodně nebyl. Já si pochutnala. 

    Nasycené jsme si vyšly k Markétinu ostrovu, kde jsme jednak začaly sundávat podzimní bundy a svetry, jelikož se úplně vyjasnilo a nádherně svítilo sluníčko, a shlédly představení zpívající fontány. Následně jsme bloumaly po rozsáhlém parku, který je na ostrově, navštívily zdejší minizoo, prošly nějaké zříceniny a hlavně relaxovaly na parkových lavičkách pod jírovci.

    Možná bychom vydržely v parku i o něco déle, ale mělo začít pršet. Opustily jsme tedy Markétin ostrov a kolem druhého břehu Dunaje došly k budově parlamentu a památníku Boty na pobřeží Dunaje, který připomíná Židy, kteří byli zastřeleni příslušníky fašistických milicí Šípových křížů za druhé světové války. A jelikož boty byly v té době dost ceněný majetek, před popravou si je museli zout. Těla zastřelených následně spadla do řeky Dunaje, která je odnesla. Proto jejich památku tvoří právě na břehu řeky šedesát párů železných soch bot různých stylů a velikostí.

    Jelikož jsme nechtěly večer zakončit, takto pochmurně, po krátké partičce UNO jsme vyrazily do víru nočního života. Aneb jsme si daly v jednom baru, co byl blízko ubytování, každá jeden drink. A pak se šlo spát.

    V neděli ráno jsme si zabalily všechny věci a vydaly se vstříc poslednímu dni ve velkoměstě. Maďarské národní muzeum jsme si tak mohly oficiálně vyškrtnout ze seznamu aktivit. Tato nádherná neoklasicistní budova ukrývá hned několik expozic a my v ní strávily celé dopoledne. Jedná se především o historické muzeum, ale z najdete v něm i expozici věnovanou vědě, i když je docela malinká a pojatá z historického hlediska. Projdete si tu celou historii státu jako na stříbrném podnose, i když u některých exponátů nejsou anglické popisky. Takže doporučuji mít pro jistotu nachystaný překladač.

    Po kulturním dopoledni zasloužený oběd (tentokrát langoš a doopravdy klasický maďarský pálivý guláš) a následně káva v jedné kouzelné kavárničce hned několik ulic od vlakového nádraží. Stihly jsme pokoupit ještě paprikovou pastu, jako suvenýr, než jsme se vydaly na vlak domů, který měl ale hodinové zpoždění. Čas jsme zaplnily sledováním záznamu Velké pardubické a rámcových dostihů. Do Brna jsme tak dojely až o po jedenácté v noci. I tak jsem si výlet s holkami neskutečně užila a těším se, co dalšího společně zase podnikneme.

    Vendy