Ahoj čtenáři!
Měsíc opět utekl jako voda a já jsem tu s prvním shrnutím přečtených knih za leden. Musím se přiznat, že jich je tento měsíc docela dost a leden byl z hlediska čtení pro mě hodně plodný, i když se nacházíme ve zkouškovém období. Za leden se mi totiž podařilo přečíst sedm knih. Co se týče mé TBR výzvy, tak jsem dohnala neúspěch z prosince a lednovou knížku momentálně čtu, takže si Bouři mečů od G. R. R. Martina přenáším do února společně s prvním dílem F. L. Věku od Aloise Jiráska. Uvidíme, jak budu všechno čtení stíhat, jelikož jsme si začala dělat i TBR seznamy na jednotlivé měsíce a momentálně mám na únor i s TBR výzvou 5 knih. Teď už ale k přečteným knihám za leden.
Jako první jsem doslova zhltla Železný plamen od Rebeccy Yarros, což je druhý díl ze série Empyreum. Violet se snaží vyrovnat se zklamáním. Nemůže vystát, že jí Xaden lhal a navíc teď musí za ním každých čtrnáct dní létat vlivem pouta jejich draků. Jenže další den Branné povinnosti přinese nečekané věci. Snažíce se odkrýt temná tajemství Basgiathu musí čelit i novému zástupci velitele, který jí chce dostat na kolena. Dokáže přežít svůj druhý rok v kvadrantu jezdců?
Po prvním díle jsem asi byla trochu víc natěšená a asi proto jsem nebyla ze Železného plamene odvařená tak jak že Čtvrtého křídla. Nicméně pořád si myslím, že je to vynikající pokračování, které mi neskutečně rychle mizelo pod rukama a já nemohla uvěřit, že už jsem na konci. Ještě víc jsem se zamilovala do hlavních protagonistů a ujistila se, že se opravdu umí chovat jako lidi a že z nich autorka neudělala jen ploché válečné stroje bez charakteru. Navíc ukazuje, že i nejmocnější jezdci mohou podléhat svým vnitřním touhám a nejsou nezranitelní. Neskutečně mě baví poznávání celého světa i letců na grifech. Magický systém skvělý a postavený na pevných základech. A plot twist na konci ... potřebuji další díl. Ten je již venku v originále, ale já přísahám, že budu nezlomná a počkám si na překlad, který by měl vycházet v dubnu. Tak doufám, že nebudu z Onyxové bouře zklamaná, jelikož jsem už viděla pár špatných nespoilerových recenzí. Navíc Rebecca Yarros aspiruje na novou moji oblíbenou autorku a zatím Sarah J. Maas docela slušně šlape na paty, i když si myslím, že její další série Vzlety a pády není nic pro mě. Po nabušené romantasy jsem následně šáhla mezi starší publikace. Svůdná trilogie od Wendy Higgins totiž začala vycházet už v roce 2012. První díl Svůdné zlo vypráví o hlavní hrdince Anně, které se jedné noci doslova obrátí život vzhůru nohama. Až doposud žila spokojený život se svojí adoptivní mámou Patti. Už od malička má ale zvláštní schopnosti. Vnímá emoce ostatních lidí a dokonce vidí jejich strážné anděli. Jenže na jednom koncertě oblíbené kapely jejího kamaráda Jaye narazí na záhadného Kaidana, který je jako ona. Nebo vlastně úplně ne? Dozvídá se o démonech, kteří žijí na zemi, a říkají si knížata, a jejich potomcích nefilech, kteří jim mají pomáhat rozšiřovat zlo. Jenže dokáže Anna přijmout svoji novou identitu a začít se chovat tak, jak se od ní najednou očekává.
Tahle série sice už svůj nevětší bum zažila, ale rozhodně by neměla zapadnout někam hluboko mezi regály. Je to taková ta klasická romantická oddechovka se špetkou fantasy. Něco jako Selekce. Neurazí ale ani nenadchne. Prostě u ní nemusíte přemýšlet a úplně vypnete. Navíc je strašně čtivá (alespoň teda první díl), i když postavy za moc nestojí. Je to klasická parta puberťáků, kteří se chtějí bavit a snaží se vypořádat se svým zlým osudem. Ovšem myslím, že spousta mladých slečen bude po přečtení ještě dlouho myslet na syna knížete Smilstva.
Po oddechové romantice jsem si odskočila do světa high fantasy. Měč osudu od Andzeje Sapkowského jsem měla rozečtený už delší dobu. A nabídl mi přesně to samé, co první díl ze série. Velmi komfortní čtení klasické fantasy s drsným hlavním hrdinou, jeho známými a křehkými ženami, pokud se nejedná o čarodějky. Opět se jedná spíše o sbírku jednotlivých Geraltových dobrodružství, než o ucelený příběh, které nám poodhalují jeho minulost a částečně i potenciální budoucnost, jelikož osud je jeden z hlavních motivů a hodně se řeší napříč celou knihou. Obecně se kniha čte dobře, jelikož jde o takový ten standart střídání akce a doby odpočinku, kdy více nahlédnete do myslí postav, což trochu dodává na věrohodnosti. Musím se ale přiznat, že se mi jednotlivé příběhy četli rozhodně hůře než v první knize a místy jsem se přistihla, že se nudím. Některé jsem četla po třetinách dokonce, což normálně nedělám. Pokud jde o postavy tak se Geralt konečně dává dohromady s Yennefer a bere si pod křídla Ciri vlivem jeho osudového přání a troufám si říct, že mezi nimi by mohla být dost slušná dynamika, pokud ji autor nezadupal do země.
Následně jsem si opět odskočila k Wendy Higgins a její knize Svůdné nebezpečí, což je druhý díl Svůdné trilogie. Anna už ví, kdo byly její rodiče a když se do jejího života vrátil otec, snaží se hrát před zraky našeptávačů tu největší královnu každého večírku. Jenže si ji jednoho dne konečně najde duch sestry Ruth a poví jí dávné proroctví o pádu démonů. Měli by tak nefilové lepší šanci na normální život?
Jako čtvrtou přečtenou knihu měsíce tu mám Z krve a popela od Jennifer L. Armentrout, které teď shodou okolností vychází nová kniha z nové série v českém překladu. Seznamujeme se s vyvolenou Poppy, který je významnou osobou ve svém světě. Je totiž Pannou a tak nemá nad svým životem žádnou kontrolu, protože na ni závisí osud celého království. Ona ale neví jestli to chce. A najednou jí osud do cesty zavane nového osobního strážce Hawkeho, který způsobí, že se jí povinnosti začnou plést s jejími touhami a potřebami. Začne tak před svým Povznesením zpochybňovat vše, čem dosud věřila.
Jak jste určitě všichni pochopili a neměli hlavu v písku několik měsíců jako já, tak se jedná o romantasy pro dospělejší publikum. Tahle kniha je v zahraničí dost oblíbená a u nás vyšlo už pět dílů ze série a ano, já jsem se k ní dostala až teď. Navíc mi byla prakticky vnucena už minulý rok, kdy jsem k Vánocům z nějakého důvodu dostala čtvrtý díl, ale ten zbytek jsem neměla. A upřímně doteď nevím, co si o té knize mám myslet a proč je tak populární. Ze začátku mi text přišel strašně utahaný a celé to bylo dost nezajímavé, dokud se to v půlce tak nějak nezlomilo a nezačaly se dít bomby. Následně se mi zase zdál uspěchaný konec. Postavy jsou za mě fajn, jen hlavní plot twist u Hawkeho jsem odhadla už v půlce a tak jsem zase přišla o ten aha moment, který určitě ostatní dostal. Ony ty indicie v tom příběhu nejsou úplně zas tak dobře schované a jsou docela jako pěst na oko. Nápad zajímavý, ale přijde mi, jako by celá kniha byl jeden dlouhatánský úvod a chystání půdy pro ten pravý příběh. Samozřejmě že je to klišé vyvolený na entou, ale ta vyvolenost je zajímavě zpracována. Jen bych potřebovala, aby autorka některé důležité informace spíše ukázala a ne je mrskla do přímé řeči. Na konci to bylo tak hodně informací najednou a bylo to hodně odbyté. Jako by se tím nechtěla dále zaobírat a raději se soustředila na další knihu.
Na Větrné hůrce od Emily Brontëové byl můj rest z prosince. Vypráví příběh dvou rodin na anglickém venkově o lásce, tragickém osudu a nespravedlnosti. Tady jen krátce zmíním, že mě kniha úplně nenadchla. Sice bylo zajímavé sledovat, jak si autorka ve své době představovala tragicky romantický příběh, ale docela jsem se u čtení nudila. Navíc postavy jsou jak přes kopírák a charakterově dost ploší. Ani k maturitě bych bohužel nedoporučila, nicméně si jí můžu odškrtnou ze svého seznamu nepřečtené klasiky, která mi leží doma.
Poslední knihou jsem si tak trochu spravila chuť. Aristokratka pod palbou lásky od Evžena Bočka je poslední knihou z jeho série o komtese Marii III., která žije společně se svojí rodinou na zámku Kostka a z jejich soužití vznikají různé humorné situace. V tomto konkrétním díle je pozornost cílena na milostný trojúhelník mezi Marií, Maxem a Markem, kterého potkala na své návštěvě u nizozemské královny.
Tohle bylo jedno velice vydařené, i když trochu natahované, ukončení velmi humorné série knih, u které se prostě nešlo nesmát. Opět jsem se skvěle bavila a chechtala se v podstatě pořád. Styl autora je velmi čtivý, takže mi stránky velice rychle mizely pod rukama. Nemůžu jinak, než celou sérii doporučit, pokud se chcete u knihy zasmát.
Co jste za leden hezkého přečetli vy? Můžete mi dát vědět do komentářů nebo soukromých zpráv a já se budu těšit u dalšího článku.
Vendy
Komentáře
Okomentovat